Studentské Křesťanské Hnutí Olomouc:)

Články

Jsou křesťané pokrytci?

V naší zemi je celá řada lidí, kteří trpí až chorobnou nenávistí ke křesťanům. (Neměli bychom v této souvislosti mluvit o „christianofobii“?) Zdá se mi, že někdy je tato nenávist naprosto iracionální. Tam, kde tomu tak je, asi nějaké racionální argumenty nepomohou. Ve svých článcích se obracím na lidi, kteří se nenávistí nedali zaslepit. Napsal jsem první článek „o čarodějnicích“, kde jsem se snažil upozornit, že problém čarodějnic nevymyslelo křesťanství ani žádná církev. Dokonce si troufnu tvrdit, že pokud se na věc díváme skutečně z historické perspektivy, pak církev tento problém spíše mírnila. Jistě, středověcí křesťané, včetně kléru, sdíleli názory své doby a podle toho se rovněž rozhodovali. Pokud ale chceme být féroví, měli bychom se alespoň pokusit podívat se na tuto otázku z historické perspektivy a neměli bychom tehdejší jednání hodnotit z hlediska dnešního poznání.
Podobným klišé, jako že „církev upálila miliony čarodějnic“, je tvrzení, že „kněží jsou z devadesáti procent pedofilové“. (Ano, to mi skutečně napsal jeden člověk v internetové diskusi.) Někteří lidé jsou shovívavější a podíl pedofilů mezi kněžími třeba sníží ze zmíněných devadesáti procent na dejme tomu patnáct procent. Jiní nemluví o pedofilii, ale o jiných sexuálních zvrácenostech. Generace dnešních třicátníků až padesátníků už zpravidla nezažila výuku náboženství na školách; když jsem byl v osmdesátých letech vikářem v  evangelické církvi, slyšel jsem mnohokrát od nejrůznějších lidí o „katechetovi, který žáky neustále mlátil“. Bylo to tak často, až to znělo velmi nepravděpodobně. Klišé katechety mlátícího ubohé žactvo bylo zřejmě velice rozšířené. Další variantou zásadních námitek vůči kněžstvu je, že jsou „na prachy“; tuto námitku si ale nechám na samostatný článek.
Nepochybuji o tom, že existovali – a existují – pedofilní kněží (nebo pedofilní pastoři, abych v tom nenechával katolíky samotné). Existují jistě katoličtí i protestantští duchovní, kteří jsou „na ženské“, stejně jako existují kněží a pastoři s homosexuálními sklony. A nepochybně se vyskytují i kněží, ba dokonce i biskupové, kteří jsou na peníze. Některé americké televizní kazatele snad abych ani nezmiňoval.
Je zde ovšem několik závažných otázek. První z nich je, kolik takových procentuálně je? Je dejme tomu mezi kněžími více pedofilů než v běžné populaci, nebo méně? Je mezi pastory více lidí, kteří jsou na peníze, než v běžné populaci, nebo méně? Jsou to otázky, na které by mohli dát odpověď statistikové. U nás se takové statistiky nevedou; zajímavé statistiky byste našli na webu, který založil George Barna, jenž se statistickým výzkumům křesťanských církví věnuje od roku 1984 (www.barna.org). Statistiku, o níž hovořím, patrně ale nenajdeme ani u něj; těžko očekávat kladnou odpověď na otázku „Jste pedofil?“. Tipnul bych si, že pedofilů je mezi křesťany o něco méně než ve zbytku populace – tedy těch, kteří svoji deviaci nezvládnou. Ne ale o tolik méně, aby křesťané mohli na základě takové potenciální statistiky říci: „Tak vidíte, jsme jednoznačně lepší.“.
Jeden z mnoha problémů je v tom, že prokáže-li se, že mezi duchovními je nějaký pedofil, dostane tato informace mnohem větší publicitu než v případě „řadových“ pedofilů. Nedávno rozkryli v Německu pedofilní síť a zachytili stovky lidí, kteří se do ní zapletli. Bylo by zajímavé vědět, kolik z těchto lidí byli duchovní. Pokud tam vůbec byli.
Pokud někdo zaujme postoj: „Budu brát církev vážně, až v ní nebude žádný hříšník“, pak pochopitelně nezačne brát církev vážně nikdy. Církev je totiž právě pro hříšníky. Ježíš to řekl jasně: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšné ku pokání.“ (Mt 9,13). Rozhodující otázkou je, co se s hříšníky v církvi děje. Snaží se opouštět svůj hřích a začít žít spravedlivý život, nebo se do svých hříchů propadají ještě více? A aby to bylo ještě komplikovanější, může u lidí v církvi dokonce docházet k výměně jistého druhu hříchu za hříchy jiné: Někdo se zbaví alkoholismu a kouření, ale propadne přejídání (proti němuž se v církvi zdaleka tolik nebrojí; ostatně, jak jsme na tom v církvi s obezitou?). Nebo přestane krást a lhát a začne být pyšný na to, že přestal krást a lhát. Nic naplat – pýcha je vážnější hřích než krádež.
Má dlouholetá zkušenost je taková, že je-li nějaký sbor (farnost) v dobrém slova smyslu úspěšný, tj. pokud do něj přicházejí hříšníci, kteří opouštějí své hříchy a začínají žít příkladný život (snaží se o to skutečně a poctivě), začnou se tam hrnout lidé všeho druhu. A zejména další hříšníci. Pak se pochopitelně stává, že v takovém sboru člověk narazí na pěknou čeládku. Pokud si nevšímá dynamiky daného společenství a všimne si pouze přítomnosti hříšníků, může daný sbor jednoznačně odsoudit a přitom to mít ještě statisticky podložené. Vůbec mu ale nedojde, oč tam vlastně běží. Posoudit dynamiku společenství ovšem není možné na základě jednorázové návštěvy. Člověk musí v takovém sboru pobýt déle, má-li si udělat pravdivý obrázek o tom, zda daný sbor má na lidi vliv spíše pozitivní nebo spíše negativní.
Mezi křesťany se lze setkat s  nejhoršími příklady pokrytectví, manipulace, pýchy, lásky k penězům a podobnými hříchy a nectnostmi. Na druhé straně se mezi nimi lze setkat s takovými lidmi, jako byla Matka Tereza. Chtěl bych jmenovat ještě další, kteří jsou Matce Tereze podobní, ale nemohu, protože jsou bezejmenní. Matka Tereza se stala slavnou, což jí ani trochu nevyčítám, nicméně mám na mysli třeba řádové sestry, které se v zapomenutém kraji (třeba v Bílé vodě na Javornicku) staraly o dementní děti i dospělé bez jakéhokoli zviditelnění i ocenění. Jsem přesvědčen, že na každého pedofilního duchovního připadne na padesát duchovních, kteří jsou naprosto nezištní a kteří obětavě slouží svým ovečkám. Přitom společenského ocenění se jim nedostane nikdy, maximálně je ocení ti, o něž pečují. A i to je sporné – z vlastní zkušenosti vím, že právě ti, kterým jsem se věnoval nejvíce a jimž jsem věnoval spoustu času i emocionální energie, se v některých případech obrátili proti mně. Co myslíte, kdo se dostane do novin? Ten jeden pedofilní kněz nebo padesát duchovních, kteří bez nároku na jakékoli ocenění slouží lidem?
Tento svět je fascinován zlem. Současná kultura nevyhledává šlechetnost. Zdá se, že dobro je pro lidi nezajímavé. Platí ovšem duchovní zákonitost, že na co se díváš a čemu nasloucháš, to bude nakonec ve tvém srdci. Pokud člověk chodí na filmy, které se neustále zaobírají zlem, pokud neustále naslouchá jen špatným zprávám, pak si mnohdy ani nevšimne, projde-li těsně kolem něj něco dobrého. Proto potom podezírá každého kněze, že by mohl být pedofil nebo že je na peníze apod.
Já jsem zvolil opačný přístup. Přemýšlím o tom, co je dobré a šlechetné. Všímám si dobrých a šlechetných lidí. Všímám si nikoli lidí hlučných, ale lidí skromných. Vyhledávám nikoli ty, kteří se hlásí o svá práva, ale ty, kteří prokazují nezištnost. Snažím se odlišit ty, kteří potřebují ke svému životu diváky, od těch, kteří žijí pro toho jediného diváka, na kterém ve skutečnosti záleží, totiž pro Boha, a kteří zůstávají stejní, ať mají nebo nemají publicitu (většinou pochopitelně nemají).
Přemýšlím rovněž o tom, zda existuje síla, která z člověka nešlechetného učiní člověka šlechetného. Která z  pomlouvače udělá člověka, který dokáže potěšit dobrým slovem. Která z lenocha udělá člověka činorodého. Která z věčně kritického nespokojence udělá člověka, jenž se dokáže radovat ze života a všímat si dobra. Osobně jsem tuto sílu našel v Bohu. Pokud mi někdo říká, že ji našel někde jinde, nebudu mu oponovat. Je-li tomu tak, je to jen dobře.
Bývaly doby, kdy povolání duchovního bylo ve vážnosti. Ty doby jsou už dávno pryč. Společenský status duchovních se vytratil, povinností však spíše přibylo. Rovněž se – díky mobilům a internetu – zvýšila dostupnost. Přitom duchovní na rozdíl od psychologů či různých jiných odborníků nemohou zůstávat v anonymitě, nemohou si udržovat odstup od těch, kterým (při zpravidla podstatně nižším platu) slouží.
Pro koho tyto řádky vlastně píšu? Rád bych to sdělil nepřátelům církve, kteří ještě zcela neztratili schopnost zkusit se na toto téma podívat novým způsobem.  A také abych upozornil na to, že jsme se vydali špatným směrem. Fascinace nešlechetností vede do záhuby.

Dan Drápal, Konzervativní listy 3/2010
 
Studentské křesťanské hnutí Olomouc pořádá setkání s tématickými přednáškami, studentské bohoslužby ve spolupráci s olomouckými křesťanskými církvemi a další aktivity pro ducha, duši i tělo jako možnost alternativního trávení volného času. Kontaktní e-mail: skh (at) olomouc.cz