Studentské Křesťanské Hnutí Olomouc:)

Články

Jsou křesťané hrabiví?

Dostávám se k závěrečnému ze série tří článků o běžných námitkách vůči křesťanům. Tématem této úvahy bude vztah křesťanů k penězům.
Během dvaceti let, které uběhly od sametové revoluce, nabyla snad většina našich obyvatel dojmu, že „církev je na peníze“. Bohužel musím přiznat, že za tento dojem si církev svou neobratností může do jisté míry sama. Přesto se domnívám, že jde o dojem, nikoli o popis reality, a pokusím se tuto věc nějak vysvětlit.
Každému myslícímu člověku bylo počátkem devadesátých let jasné, že křivdy, které napáchal komunistický režim, nebude možno beze zbytku odčinit. Týkalo se to jak křivd nemateriálních, tak křivd materiálních. Autoři restitučních zákonů se nikdy netvářili, že obnovují jakousi dokonalou spravedlnost. Nemýlím-li se, sám příslušný zákon měl v názvu „zmírnění některých majetkových křivd“. Znám řadu smutných případů, kdy se ukázalo, že restituční zákon sice některé křivdy odstranil, jiné zase způsobil. Možná to šlo udělat jinak a lépe, ale tím se v tomto článku zabývat nechci.
Počítalo se i s restitucemi církevních majetků. Tato otázka se však řeší již téměř dvacet let a stále bezvýsledně.
Skutečnost je taková, že komunisté církvím jejich majetek ukradli, podobně jako ukradli majetek mnohým rolníkům, živnostníkům, majitelům domů apod. Zatímco zemědělská půda nebo domy byly – přinejmenším částečně – vráceny, církve dostaly jen velice malou část svého bývalého majetku – s tím, že celá otázka se vyřeší komplexně spolu s otázkou financování církví.
Veškeré dohody zatím selhaly. Proč, o tom se rozepíši později. Zde se chci zdržet u jednoho argumentu proti vracení majetku církvím. Ten argument zní, že „církev si ty majetky stejně nakradla“. Ti, kdo s tímto argumentem přicházejí, zpravidla ani nejsou schopni rozlišovat církev katolickou a církve jiné – asi mají na mysli církev katolickou. Ta skutečně občas přišla k majetku ne zrovna férovým způsobem, zejména když byli po roce 1620 nekatolíci postaveni mimo zákon. Samozřejmě by katolíci zase mohli argumentovat tím, že husité či jejich následovníci jim odebrali či rovnou zničili taky hodně kostelů a far. Do roku 1861 církev římskokatolická skutečně ošklivě vysávala nekatolíky, tolerované od roku 1781. (Stojí ovšem za zmínku, že právě za panování Josefa II. byla katolická církev zbavena velkého množství majetku.) Skutečnost je ale taková, že přinejmenším po roce 1918 už katolická církev v českých zemích nějakým sporným způsobem nic získat nemohla. Přesto však dejme tomu, že někdo – ať už z jakýchkoli důvodů – nemá rád katolickou církev. Znamená to snad, že by se na ni neměly vztahovat zákony o ochraně majetku? Ilustrujme si celou věc na následujícím případu: Někdo má souseda, který je hrubý na svou ženu, ubližuje svým dětem a škodí svým sousedům. Dávají tyto skutečnosti někomu právo tomuto muži něco beztrestně ukrást? Jistěže nikoli. Mluvíme-li o právu, pak měla církev právo na svůj majetek, i když v něm třeba nalezneme zbytky (po Josefu II. a prvorepublikových zásazích už tam však nebudou skoro žádné...), které byly kdysi nabyty pochybným způsobem.
Na rozdíl od většiny spoluobčanů věřím na Boží požehnání a na Boží prokletí. Na krádež se podle Božího slova vztahuje kletba. A já jsem si jist, že pokud český národ schvaluje krádež na církvi, není pod požehnáním, ale pod prokletím. Jak napsal Tomáš Dittrich již počátkem devadesátých let (tehdy o zničených Sudetech): Bůh na kradeném nežehná.
Teď ale zdánlivě obrátím. Pro český národ je velice zlé, že majetek nebyl církvím vrácen. Znamená to ale, že se ho mají církve domáhat?
Už v první polovině devadesátých let jsem – tedy jako vedoucí představitel Křesťanských společenství – vyzýval všechny církve, aby se svého majetku nedomáhaly. Ne proto, že by na něj neměly právo. Ale (téměř prorocky) jsem tušil, že tato otázka bude zneužita proti církvi a podstatným způsobem podváže snahy o evangelizaci tohoto národa. Bohužel, mé obavy se v průběhu let potvrdily víc, než jsem očekával.
Věřím tomu, že náš nebeský Otec je velice bohatý a štědrý a že je schopen nám dát na každé dobré dílo, a to v jakékoli situaci. Na koho chceme být odkázáni – na Boha, nebo na ateistický stát? Jsem přesvědčen, že jde o otázku víry.
Přes tři roky jsem byl členem KDU-ČSL. Během tohoto období vyzval Cyril Svoboda katolíky, aby dávali procento svých příjmu na Boží dílo. Učinil to jako katolík, nikoli jako lidovecký politik. Proti jeho nápadu se zvedla vlna odporu, která mě – přiznám se – zaskočila a rozesmutnila. My v Křesťanských společenstvích dáváme mnohdy deset i více procent ze svého platu. V tzv. „menších církvích“ to není nikterak ojedinělá praxe. Když to zvládneme my, proč by to nezvládli katolíci? Je to pouze věc optiky, věc perspektivy. A rovněž víry, spolehnutí se na to, že se Bůh postará.
Posledních pětatřicet let diskutuji s nevěřícími, kdykoli se naskytne příležitost. Vím, že tato otázka je citlivá a že mi vždycky pomůže, mohu-li říci, že jsem členem církve, která naprosto programově a zásadně žádné peníze od státu na svůj provoz nebere a brát nechce. Námitka, že církvi jde o peníze, se totiž v rozhovorech s nepřáteli křesťanství vyskytuje hodně často a zpravidla hned na začátku.
Mám rovněž obavy, že restituce církevního majetku se vlečou tak dlouho mimo jiné i proto, že ačkoli obě strany deklarují ochotu věc nějak uzavřít, ve skutečnosti oběma stranám současný stav více méně vyhovuje. Platy duchovních nejsou nijak vysoké, ale lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. Církve stát zase tak moc nestojí – náklady na církve tvoří asi dvě tisíciny státního rozpočtu; to se dá ustát. Jediný, komu současný stav opravdu hodně vadí, jsou obce, které nevědí, jak to se zablokovaným majetkem nakonec bude. To si dobře uvědomoval Jiří Čunek v době, kdy byl lidoveckým předsedou a současně ministrem pro místní rozvoj. Mirek Topolánek v určitých chvílích zřejmě počítal s tím, že lidovci půjdou v otázce restitucí na barikády; Jiří Čunek to ale vycítil a (správně) se držel zpátky. Ať ten problém řeší ti, kdo ho zavinili.
Přestože se neshoduji s postojem církví k této otázce, vidím jako chybu, pokud se lidé domnívají, že „křesťané jsou na peníze“. Pokud takoví křesťané byli, vymřeli během čtyřicetileté komunistické vlády. Na křesťanství se za komunismu vydělat nedalo a nejde to ani nyní – snad s výjimkou některých „svobodných“ sborů, které nemají průhledné účetnictví, což je ale v našich zeměpisných šířkách jev naprosto marginální. Jestli komunisté křesťanům v něčem posloužili, pak tím, že je zbavili pokrytců.
Dokážu si představit, že někdo vyhledává postavení duchovního z touhy po moci (i když i tyto případy považuji za velmi, velmi výjimečné, nicméně možné to je) nedokážu si ale představit, že by někdo toto postavení hledal z touhy po penězích. Jestli někdo umí na „duchovních věcech“ vydělávat, pak jsou to různí léčitelé, vědmy, věštkyně, šamani, apod., u křesťanských duchovních byste byli opravdu na špatné adrese.

Dan Drápal, Konzervativní listy 4/2010
 
Studentské křesťanské hnutí Olomouc pořádá setkání s tématickými přednáškami, studentské bohoslužby ve spolupráci s olomouckými křesťanskými církvemi a další aktivity pro ducha, duši i tělo jako možnost alternativního trávení volného času. Kontaktní e-mail: skh (at) olomouc.cz